BLUDIČKA, SVĚTLUŠKA

Cestou procházel kolem rybníků pod Veselkou směrem k Olešnici. Teď celý vyjevený vypráví společnosti, že nad rybníky tancovala světélka, že slyšel dívčí zpěv beze slov a že jej cosi nutilo jít blíže světélkům, za tajemným světlem. Jenom ruka na křížku zavěšeném na šňůrce u krku a motlitba jej prý zachránily, aby on, neplavec, nevstoupil do vody u hráze nejhlubšího z rybníků.

Cizí hosté se mládenci posmívali, že prý v ústupské hospodě musel pořádně přebrat, když si teď takto vymýšlí. Místní však a zvláště ti starší se mládenci neposmívají. Berou ho mezi sebe, rychle přistrčí kalíšek kořalky, aby se vzpamatoval. Hospoda zmlkla a starý ponocný hlavně pro cizí posměváčky vypráví příběh dva roky starý.

Jedné noci se ztratil v Olešnici nakvartýrovaný francouzský voják a jeho utonulé tělo se po týdnu našlo v rákosí u břehu rybníka. Tehdy se už pluk hnul z Olešnice, a tak jen ponocný a rychtář s doktorem, který dělal překladatele, slyšeli výpověď dvou vojákových druhů před plukovníkem o tom, jak se jim každé ráno poslední dny chlubil, že celou noc protancoval s nádhernými zpívajícími dívkami, které jej obklopeny světýlky, po půlnoci zvaly k tanci na loučce u rybníků.

Plukovník se vojácky zasmál, že je to věc nemožná, že se patrně podroušený voják utopil, protože neuměl plavat. Oba vojáci raději už neříkali, že jejich druh byl bretaňský rybář, a olešničtí, ti věděli své...

V našich krajích se vypráví, že na rozdíl od bludiček, byly poblíž močálů a vodních ploch další, tentokrát hodné bytosti. Těm se říkalo světlušky. Někdy měly podobu světýlek mihotajících se nad mokřady, jindy podobu dívek, které zbloudilé pocestné vyváděly z nebezpečných močálů a zachraňovaly tak jejich životy.