Město Olešnice na Moravě
náměstí Míru 20
679 74 Olešnice
Město
Olešnice
Olešnice je trojúhelníkové městečko na Boskovicku ležící na Hornosvratecké vrchovině, která je součástí Českomoravské vrchoviny. Je přirozeným centrem severozápadního okraje okresu Blansko (kraj Jihomoravský). Okolí města sousedí s moravským okresem Žďár nad Sázavou (kraj Vysočina) a českým okresem Svitavy (Pardubický kraj). Město se nachází na moravské straně zemské hranice.
Od poloviny 20. století nebylo využíváno. Nové využití našlo sklepení otevřením muzea pověstí Olešnicka v r. 2003. Autorem pověstí ve vyprávění je PaedDr. Zdeněk Peša, autorem figurín strašidel a postav Mgr. Blanka Kudová.
Muzeum najdete na náměstí Míru proti radnici č. p. 20, pod kostelem.
Otevřeno
Vstupenky zakoupíte naproti muzeu v budově radnice č. p.21.
Vstupné
Úvod - zvukový soubor mp3 (841.55 kB)
Městečko Olešnice mělo mnoho privilegií udělených majitelem panství či panovníkem. Mělo též hrdelní právo. To spočívalo v pravomoci purkmistra a konšelů soudit hrdelní zločiny a rozsudky na území městečka vykonávat. V těchto dobách si sice olešničtí měšťané vydržovali ozbrojenou stráž, která bděla nad jejich bezpečím ve dne a ponocné hlídající v noci, avšak kata měla jen velká města.
Na spravedlnosti - zvukový soubor mp3 (2.25 MB)
Mistr kat se svými pomocníky na vyžádání do Olešnice přijel, aby za nemalou odměnu rozsudek vykonal. Popravčí místo bylo na louce za Olešnicí, kde před zraky olešnických měšťanů dodýchal nejeden zločinec.
Kruté tresty za hrdelní zločiny však doprovázely tresty mnohem častější, tresty, kdy se provinilec dopustil zlého činu proti cti některého občana. Proto nebylo ničím nezvyklým, když u kostela stála na pranýři vystavena posměchu lidí mnohá klevetivá osoba. To, že se jedná o osobu ženského pohlaví je shoda opravdu náhodná. Nebo není?
V pověstech Olešnicka najdeme také panskou svatbu. Pověst vypráví, kterak si dcera louckého hradního pána brala šlechtice přiměřeného urozeností, bohatstvím i věkem.
Hradní čeleď je bez sebe starostmi jak nakrmit, uložit a posloužit urozeným pánům i paním. Zvláště tlustá kuchařka neustále plísní své pomocníky v kuchyni. Je zvyklá v kuchyni poroučet, takže ani správce bez jejího souhlasu do kuchyně nevejde, jak se bojí jejího jedovatého jazyka. Kuchařka je však na slovo vzatá a pán by si do kuchyně jinou nenasadil, i kdyby byla ze zlata.
Kuchařce se vůbec nelíbí, že mnoho pánů dává přednost vlastním kuchařům ve stanovém městečku, které v podhradí vyrostlo, a je rozhodnuta ukázat všem, jak má vypadat pořádná svatební hostina. Pomocníci přidávají do krbu pod rožně polena a snad neustálé peskování paní kuchyně je nutilo přikládat a přikládat bez ohledu na pečící se maso.
Co se mělo stát, stalo se. Z rožněné zvěřiny, s takovou péčí naložené, je škvarek na uhel spálený. Statná kuchařka ve vedlejší místnosti mohutně vdechla a začichala a hned věděla, kolik uhodilo. Jako bohyně pomsty zrakem probodla krčící se postavy pomocníků a vzkřikla: „Ďábel sám nám byl dlužný tuto svatbu, ať všichni svatebčané zkamení!"
Teprve k večeru si vesničané všimli při cestě v řadě stojících kamenů. To se rychle rozkřiklo a protože z panství utekla kuchařka, vzpomnělo pár jejích pomocníků v kuchyni strašlivé kletby. Zkamenělá svatba! To byl osud svatebčanů a důsledek kletby.
Zkamenělá svatba - zvukový soubor mp3 (2.86 MB)
Příběh starý, poučný, děsivý i s dobrým koncem se vypráví o domě č. p. 116 v Olešnici. Tenkrát v tomto domě vdávali dceru. Ženich byl z dobrého rodu olešnických hospodářů a ani nevěsta nebyla chudobná.
Nadešel tedy čas, kdy srdce dcery promluvilo a rozum otce nic nenamítal. Po setkání rodičů a po ohláškách určil pan farář termín svatby. Obě rodiny se chtěly vytáhnout, a tak se předháněly ve svatebních přípravách. U nevěstiny rodiny se peklo, vařilo, smažilo.
Protože však nevěsta ráda mlsala, tiše se vytratila do sklepa na tvaroh. Nad schody si jí všimla jenom děvečka. Ve sklepě se nevěsta pustila hltavě do své oblíbené pochoutky a to tak, že velká hrudka tvarohu jí zaskočila a děvče zbavené dechu upadlo na vlhkou, hliněnou zem. Tam našla děvečka nevěstu bez dechu, udávenou tvarohem.
Ještě ten den byla nevěsta převezena do márnice a na další den se měl konat pohřeb. Pozůstalí se s dcerkou rozloučili, a tak měl již jen hrobník uložit tělo do rakve. Hrobník se však večer vrátil k rakvi, odložil víko a chtěl ukrást vzácný a drahý náhrdelník od zarmouceného ženicha, který si vyhlédl. Položil ruce na promodralé hrdlo nebožky a chtěl náhrdelník sejmout. V tu chvíli rakev spadla a nárazem se hrudka tvarohu z krku dívky uvolnila. Ta se posadila a pak vztyčila nad vyděšeným hrobníkem, který s výkřikem hrůzy prchal z márnice, aby až do konce života koktal.
Nevěsta v rakvi - zvukový soubor mp3 (3.27 MB)
Na Vejpustku v domě č. p. 48 žil chalupník s chalupnicí a k tomu kupa dětí. V nízké dřevěné chaloupce třeli bídu s nouzí. Na jaře se roznemohl chalupník. Chalupnice si už nevěděla rady, jak nakrmit děti. Tehdy si vzpomněla na vyprávění báby, o které lidé říkali, že byla tak trochu čarodějnice.
Když se prý vajíčko od černé slepice na Velký pátek snesené po celý měsíc pod paží nosí, vyklube se z něj skřítek, který pak slouží ku prospěchu hospodáři. Protože si chalupnice jiné rady nevěděla, chodila celý měsíc s paží přivázanou k tělu a pak se jednoho večera v seknici objevilo černé kuře s divýma očima. Byl to rarášek, který za misku smetany začal sloužit.
Už druhý den ráno byla ve světnici kupa obilí. Od toho dne se v chalupě začalo dobře dařit. Olešnickým sousedům se však také ledacos začalo ztrácet. Což o to, když to byla úroda, připsali to lidé myším a jiným škůdcům. Když se ale začaly ztrácet v noci věci ze stavení, začalo se mluvit o divném zloději, který se dostane přes okenice i přes zamčené dveře.
To by musel být chalupník hluchý, aby tyto zvěsti neslyšel a přestože nic ze skřítkem přinesených věcí z domu nevynesl, začali lidé po něm divně koukat. Poručil tedy ženě, že musí skřítkovi domluvit. Ta také nechtěla mít oplétačky s rychtářem, a tak vyrušila skřítka přímo při jídle. Ten vztekle prskl a zle se zaškaredil. Chalupnice se však nedala a hned se do skřítka pustila, že prý jsou slušní lidé a že nechtějí žádné kradené věci. Co však bába chalupnici neřekla, bylo to, že skřítek je prchlivý a mstivý. Rozzuřený skočil po chalupnici a zle ji škrábal. Ta začala křičet a přivolala chalupníka. Jenom s jeho pomocí koštětem zahnali skřítka na půdu a pak šli vyděšení spát.
Vše se obrátilo naopak. Úrodu zničila voda a zbytek zrna myši. Brambory shnily, kravka zhubla a dávala jen málo mléka. Tak bylo zjara hůře než loni. Tehdy se rozhodli z Olešnice odejít.
Tak se stalo, dům prodali a jednoho večera dorazili do nového domova. Vůz zatlačili do stodoly, do seknice nastlali něco slámy a šli utrmáceni dlouhou cestou spát. Jaké bylo zděšení všech, když ráno uslyšeli křik panímámy. Všichni se vyhrnuli na dvůr a tam - po dvoře si pyšně vedle omdlelé chalupnice vykračuje černé kuře s divýma očima a hlasitě se chechtá.
Rarášek - zvukový soubor mp3 (5.14 MB)
Kopce strmě se zvedající nad Moravskou stranou dostaly název Moravské Vrchy. Říkalo se jim zkráceně „Vrchy" a chodilo se za Vrchy - později tedy na „Závrší". Říkalo se, že právě tam tancují divoženky - divé ženy. Zde na vzdáleném místě od lidí měly klid ke svým rejdům. Klid rušili jen čas od času lidé na Klimentově poli nebo ženské, jdoucí s klestím či na houby. To se pak divoženky stáhly hlouběji do lesa.
Závrší se probudilo do krásného rána, kterým přichází pracovat na pole skupinka žen z Olešnice. Na kraji pole se zastaví. Mladá maminka nejdříve nakrmí své dítě - holčičku. Děvčátko je nakrmeno, spí na kraji pole a matka s ostatními pleje len. Čas od času pohlédne k dítěti a pak pokračuje v práci. Zvláště dnes je nepokojná, srdce ji drtí podivné tušení neštěstí.
Ještě jedna žena svírá toho rána v náručí dítě. Dítě s velkou hlavou, vyboulenýma červenýma očima a malým tělíčkem. Místo povijanu je zabalené v pytlovině a zrovna teď nekřičí, usnulo vysílené křikem a hladem. Matka tohoto tvorečka je shrbená a pokřivená osoba oděná v cárech, celá ušpiněná. Zpod špínou zčernalého šátku pod popelavými vlasy blýskají zlé oči. Skryta keři na kraji lesa sleduje olešnické ženy a žádostivě pozoruje šípkový keř. Ne keř, ale spící dítě v povijanu.
Zatím na poli pokročily ženské už hodně daleko, však bude poledne. Tak dost, půjdeme k obědu. Pomalu se ženské blíží k mezce, až na mámu. Ta se těší na polaskání s dceruškou. Jak to, že v dálce nesvítí bělostný povijan? Zrychlený krok se mění v běh a na jeho konci hrůza.
Na plachetce leží zpola holé snědé dítě zabalené v pytlovině. Vyděšená matka vykřikne a výkřik probudí cizí děvčátko. Odpovídá děsivým křikem a v jeho veliké hlavě se otevírají vyboulené načervenalé oči. To už přiběhly ostatní, aby podepřely zoufalou matku. Divá žena, to divoženka vyměnila dítě.
Dlouho do noci pátrali mužové s pochodněmi po lese, až se všichni vrátili zpět do Olešnice. Nešťastní rodiče doufají v druhý den. Zatím dítě s velkou hlavou ze soucitu nakrmili, umyli a oblékli.
Dítě divoženky vyrůstalo u obou rodičů. Cizí děvče jim nebylo k radosti. Pro všechny bylo vysvobozením z mnoha trápení, když tohle dítě divoženky v mladém věku odešlo na věčnost.
Vedle divoženek se dříve v hlubinách lesů objevovaly i polednice. Od divoženek k nerozeznání, za zlé činy navždy vyloučené z družiny víl, kam dříve patřily. Z lesů vycházely a do lidských obydlí nakukovali v pravé poledne, aby kradly děti.
Skupinu zlovolných ženských bytostí doplňují čarodějnice. Ty se lidem nevyhýbaly, naopak zajišťovaly si u nich obživu. Protože kouzlily, dokázaly i léčit, vyhledávaly je mladé panny pro získání elixíru lásky, staré báby pro elixír mládí. Hospodáři k nim chodili pro léky pro dobytek a závistivci a zlolajníci pro své podlé kousky na sousedy. Dopravním prostředkem bylo čarodějnicím koště, místem jejich setkání nejvyšší kopce v okolí za měsíčných nocí.
Polednice - zvukový soubor mp3 (6.74 MB)
Když skončily Napoleonovy války, prošla francouzská vojska naším krajem. Po vojně, na olešnickém pivovaře si lidé radostně připíjeli večer co večer šťastni, že vojna, která nešetřila majetek, avšak ušetřila v kraji životů, je pryč. Přišel krásný letní večer o žních, a teprve za tmy přišel do hospody na pivovaře mladý rolník z Veselky. Cestou procházel kolem rybníků pod Veselkou směrem k Olešnici. Teď celý vyjevený vypráví společnosti, že nad rybníky tancovala světélka, že slyšel dívčí zpěv beze slov a že jej cosi nutilo jít blíže světélkům, za tajemným světlem. Jenom ruka na křížku zavěšeném na šňůrce u krku a motlitba jej prý zachránily, aby on, neplavec, nevstoupil do vody u hráze nejhlubšího z rybníků.
Cizí hosté se mládenci posmívali, že prý v ústupské hospodě musel pořádně přebrat, když si teď takto vymýšlí. Místní však a zvláště ti starší se mládenci neposmívají. Berou ho mezi sebe, rychle přistrčí kalíšek kořalky, aby se vzpamatoval. Hospoda zmlkla a starý ponocný hlavně pro cizí posměváčky vypráví příběh dva roky starý.
Jedné noci se ztratil v Olešnici nakvartýrovaný francouzský voják a jeho utonulé tělo se po týdnu našlo v rákosí u břehu rybníka. Tehdy se už pluk hnul z Olešnice, a tak jen ponocný a rychtář s doktorem, který dělal překladatele, slyšeli výpověď dvou vojákových druhů před plukovníkem o tom, jak se jim každé ráno poslední dny chlubil, že celou noc protancoval s nádhernými zpívajícími dívkami, které jej obklopeny světýlky, po půlnoci zvaly k tanci na loučce u rybníků.
Plukovník se vojácky zasmál, že je to věc nemožná, že se patrně podroušený voják utopil, protože neuměl plavat. Oba vojáci raději už neříkali, že jejich druh byl bretaňský rybář, a olešničtí, ti věděli své...
V našich krajích se vypráví, že na rozdíl od bludiček, byly poblíž močálů a vodních ploch další, tentokrát hodné bytosti. Těm se říkalo světlušky. Někdy měly podobu světýlek mihotajících se nad mokřady, jindy podobu dívek, které zbloudilé pocestné vyváděly z nebezpečných močálů a zachraňovaly tak jejich životy.
Bludička - zvukový soubor mp3 (4.43 MB)
V hlubokých lesích kolem Svratky pobýval lesní muž Hejkal. Byl to stovky let starý mechem obrostlý mrzout. Celé dny stál bez pohnutí mezi stromy a jen občasným výkřikem, který děsil dřevaře, dával o sobě vědět.
Hejkal - zvukový soubor mp3 (1.81 MB)
Další příběh, který se v kraji vypráví, nás přivede do doby třicetileté války, kdy v kraji zle hospodařila švédská vojska. V té době prý stávala pod Nyklovicemi u Olešnického potoka vesnice Kamenec.
Mezi nejbohatšími ve vsi byl rychtář. Rychtář jednoho dne přijal do služby mezi čeleď děvečku, která přišla bůhví odkud, avšak na to se ve zmatku válečných let příliš nehledělo. Hospodář chtěl jednak pomoci nešťastné sirotě, za kterou se vydávala, jednak v děvčeti viděl vítanou pomoc pro hospodyni.
Brzy však poznal, že děvče je líné a pomalé, svárlivé a mezi čeleď, že vnáší klevety a pomluvy. Vyhnat ji nechtěl a na domluvy nedala, a tak se nedivil, když jí hospodyně vlepila pár facek. Ty políčky pálily děvečku jako oheň, zatvrdila se a přísahala sobě, že se za ně pomstí. Příležitost našla u rabujících Švédů.
Skupina kyrysníků, která doprovázela spížní vozy do Poličky, se vracela přes Bystré na Moravu. V polích za městečkem se jim do cesty postavila drobná dívčina. Veliteli jezdců, překotně vykládá o bohatství válkou ušetřené vesnice v lesích. O penězích, dobytku, zlatě ukrytém v lese. Tam a tam jsou lidé z vesnice, zrazuje děvečka, tam a tam se pase dobytek.
Pak už jde vše ráz naráz. Ryk boje, nářek umírajících a raněných, to je hudba v uších zkušených žoldáků. Velitel je nebrzdí a pozdě si uvědomí, že je třeba nechat někoho naživu, aby promluvil. Za hodinu je Kamenec v jednom ohni a jezdci shánějí do stáda dobytek, který našli přesně tam, kam je děvečka poslala.
Večer našlo pár žen s dětmi a dva ranění sousedi, kterým se podařilo utéci, jen dohořívající vesnici a na kraji lesa pobité přátele i bratry a otce. Nářek žen a dětí přivolal lidi z Nyklovic a dalších vsí. Ti pomohli pochovat padlé a postarali se o těch pár zbylých z Kamence. Někdo si vzpomněl na děvečku, kterou viděli lidé z Nyklovic sedět za švédským jezdcem, mnozí si vzpomněli na její zášť. Dali si vše dohromady a celý kraj se zvedl, aby ji nalezl a za její zradu potrestal. Děvečce se nedostalo trestu ani z rukou vrchnosti, ani z rukou lidu. Sama si v lese nad bývalou vsí Kamencem zadrhla kolem krku smyčku, ani ne tak z výčitek svědomí, spíše ze strachu před odplatou lidí.
Zrádná děvečka - zvukový soubor mp3 (4.74 MB)
Na Závrší, na odvrácené straně kopce směrem ke Lhotě, nad obloukem cesty do vsi v zalesněném údolí, vyvěrá ze skály silný pramen. Studánka, která napájí potůček protékající Lhotou, nese jméno Hastrmánka. Jméno dostala od hastrmana, jak se u nás v kraji říká vodníkům. Tento vodník je dnes už starý mrzout a lidem se neukázal mnoho let. Před více než sto lety sice také nebyl nejmladší a mrzout byl také, avšak tenkrát se lidem nejen ukázal, ale dokonce je potřeboval ku pomoci.
Tehdy přišel mladý vodník, a že bude o studánku se starým bojovat. Starý hastrman vylezl ze studánky. Ví, že na mladého drzouna jeho síly nestačí, že zde pomůže jenom dvakrát pečený chleba, který vodníkovi dodá sílu.
Rozhlíží se na kraji lesa a pak vidí hospodáře Halůzu, jak s koníkem oře úhor. Dojde k němu, kůň zastaví, ani se nehne. Pantáta kouká a po chvíli mu dojde, že před ním stojí hastrman ze studánky, o kterém už vyprávěla nebožka bába. Vodník se osmělí a žádá o dvakrát pečený chleba zítra ráno. Hospodář dooře a celou dobu přemýšlí o podivném setkání. Doma o něm řekne ženě a ta k snídani udělá misku topinek řádně česnekovaných.
Pantáta dojede doorat úhor a na kraji pole už stojí hastrman. S poděkováním vezme topinku a lačně si ji cpe do široké huby a pak ještě jednu a další. Potom vyzve Halůzu, aby jej následoval na kraj lesa a až bude poledne, aby se podíval do studánky. Bude-li voda červená, ať vezme nohy na ramena a víckrát ať se neukáže ani na poli.
Jak řekl, tak se stalo. Pantáta oře a k polednímu se jde podívat ke studánce. Mezitím dorazil mladý vodník z Podhrázského mlýna, skočil do studánky a voda začala vařit v divoké rvačce dvou hastrmanů. Vyjevený Halůza kouká do studánky a sleduje, zda se nezbarví do červena. Naštěstí nic takového. Ze studánky vyběhl zle dotrhaný vetřelec a jako žába skáče po potoku ke Lhotě. Ze studánky se do půl těla vynoří starý hastrman, který uhájil svoji studánku, za-hrozí za vodníkem a zdá se, že se usměje na Halůzu. Než se ponoří, slibuje, že od této chvíle budou mít lidé ze studánky vždycky dost vody. Halůza navíc měl na gruntě vždycky pěkné koně.
Hastrmánka - zvukový soubor mp3 (5.62 MB)
V mnoha generacích majitelů olešnického mlýna, ležícího při silnici do Crhova, se vypráví tento příběh mlynáře. Je o jeho setkání s mocnostmi pekelnými. U mlynáře bychom spíše čekali nějakou tu neplechu páchanou na něm vodníkem, ale o vodníku nic nevíme. Zato o čertech a o čarodějné knížce se zachovala tato pověst.
U Čechovy chrástě na cestě od zákazníka, kterému měl mlít obilí, už bezmála za tmy, narazil mlynář holí na zvláštní předmět. Vzal jej do ruky, a jak se ukázalo, jednalo se o knížku. Velikostí se podobala modlitební. Pan otec se zaradoval, knih bylo mezi lidem po málu a zdaleka ne každý uměl číst. To dělalo z nálezu vzácnou věc.
Ďábel - zvukový soubor mp3 (4.36 MB)
Nahlas přelouskal první slova v latině a tu se v oblaku kouře a smradu ze síry objevili dva rohatí. Nebyl na ně vůbec pěkný pohled, a tak se nedivme, že se pan otec polekal. Rychle se však uklidnil, když se ho ten větší zeptal, čeho si žádá. Na poli za náhonem byly připraveny hromádky hnoje na rozházení, a protože mlynáře nic jiného nenapadlo, poručil, aby hnůj rozházeli než se vrátí z hrubé. Jak řekl, tak se stalo.
Když se vracel z kostela, bylo připraveno pole na orání. Tolik práce za chvíli! Zamyslel se mlynář, přemýšlel a řekl si, že vůbec nebude od věci čerty čas od času využít, když už mu skrze tu knížku musí sloužit. S tím vstoupil do mlýna. Také dva sousedé ze Křtěnova šli vedle pole z kostela, když si jeden z nich všiml, že je hnůj rozházen. Začal se o tom bavit s druhem a ten se mu vysmál. Na poli bylo práce pro jednoho na dva týdny. Soused se urazil a už je tu hádka. Z hádky rvačka a ze rvačky ubitý a utopený v náhoně. Tak skončila čertí služba. Pan otec dostal strach, aby se čerti jednou nepustili do něho, a tak knížku schoval a čerty už nikdy nepokoušel. Kouzelná knížka možná dodnes leží za některým trámem ve mlýně a čeká, až zase někdo bude chtít čertí služby.
Pro zvětšení klikni na fotografie
Zde se můžete přihlásit k odebírání hlášení obecního rozhlasu:
https://olesnice.munipolis.cz
Dnes je 7.10.2024
Svátek má Justýna
Zítra má svátek Věra
Státní svátky a významné dny na zítřek:
Mohlo by Vás zajímat