Augustin Alois Neumann

Prof. ThDr. Augustin Alois Neumann O.S.A. se narodil 14. června 1891 v Olešnici, rodičům Josefě a Metoději (1858 – 1934) Neumannovým, jako prvorozený syn. Maminka Josefa, rozená Sedláčková z Crhova (1870 – 1947). Jeho otec byl významný koželuh a strarosta Olešnice Metoděj Neumann – měl soukromou živnost koželužskou, kterou zdědil po svých předcích.

Augustin Alois Neumann byl římskokatolický kněz, člen řádu augustiniánů‑eremitů, významný církevní historik a spisovatel, řádný profesor Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Svým působením výrazně ovlivnil několik generací moravských teologů a historiků.

Základní školu absolvoval v Olešnici, poté odešel studovat na Piaristické gymnázium v Litomyšli, asi proto, že tam kdysi působil jeho praprastrýc  P. Renát Trávníček, bratr  Eleonory Neumannové, kterou měl za manželku František Neumann, nar. v r. 1872. Augustin Alois Neumann zřejmě z důvodu zrušení uvedeného gymnázia přešel do Brna na První českou reálku. Ještě jako student v Litomyšli posílal v roce  1909 dopisy a rukopisy pro pražský kulturní týdeník „Nový věk“ a „Studentskou Hlídku“, svými drobnými pracemi se hlásil do okruhu přátel  revue „Meditace“.

Po maturitě na První české reálce v Brně roku 1909 a zkoušce z klasických jazyků na prvním českém státním gymnáziu v Brně roku 1911 vstoupil do augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde roku 1915 přijal řádové jméno Augustin. Po studiu na brněnském bohosloveckém učilišti byl 5. července 1916 vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení působí jako kaplan na Starém Brně. Lojzík, jak byl v rodině jmenován byl povahy hloubavé a velice se zajímal zejména o historií. Vzorem mu byli jeho příbuzní  ze strany babičky Marie, rozené Soukopové z Třebíče (1834 – 1905) – páter Jan Nepomuk Soukop  (1826 – 1892) ,bratr babičky a páter Jan Pleskač (1797 – 1873), farář v Olešnici, bratr Josefy Soukopové.

Profesor Neumann pochází z rodiny písmácké, spřízněné s rodem básníka Jana Soukopa, jehož knihovna  živila svými Musejníky  a časopisy Moravského Musea jeho mladistvou zvídavost. Prozrazoval již od mládí sklon k historismu a své zálibě mohl se věnovati i jako novic kláštěra na Starém Brně, kde soukromě prostudoval Palackého, Tomka a Denise. Bylo to zejména husitství, jež lákalo jeho ducha a po noviciátě jal se vypůjčovati ze Zemské knihovny brněnské, tištěné i rukopisné prameny k dějinám tohoto hnutí.

Poznav, zásluhou profesora Marvana již v bohosloví, tajemství vědecké práce a metody historického bádání z děl Vinckových a Bernheimových, zajímal se později i o paleografii, aby mohl pracovat v archivech. A tak mohl již v roce  1913 vydati tiskem svou prvotinu, známé tři kapitoly o husitském válečnictví, jež vyvolaly diskusi na pražské filosofické fakultě. Značný počet studií, jež vydal během války, umožnil mu získání státního stipendia pro bádání v Paříži, z níž si přinesl znalost francouzských husitik.

V roce 1922 získal stipendium Ministerstva školství a národní osvěty na studijní pobyt ve Francii, kde na Institutu catholique a École des chartes v Paříži prohluboval své vzdělání v pomocných vědách historických do roku 1923. 

Po návratu do Brna  1923 (ve Francii pobyl v roce  1922-1923). Snažil se pracovat v historii soukromě jako řeholník v klášteře, ale seznal záhy, že sám na zpracování obrovského materiálu nestačí, že je mu třeba pomocníků a žáků, že se musí věnovat universitní profesuře. A tak se jako téměř čtyřicetiletý vrhl do studia doktorátu bohosloví.

Roku 1930 získal doktorát teologie (ThDr.) na teologické fakultě v Olomouci, kde byl jmenován asistentem. Když se roku 1930 stal asistentem Cyrilometodějské fakulty olomoucké, jal se především pořádati archiv, který byl do té doby vlastně ohromnou hromadou fasciklů a foliantů. Pracoval s několika bohoslovci  i přes prázdniny, a tak do počátku října  1930 byl již materiál umístěn i zkatagelizován, zkrátka stal se přístupným vědeckému bádání. Po návratu v roce  1931 ze studijní cesty do Říma, založil si dávno vytoužený vlastní historický seminář, zprvu ovšem jen soukromý, ježto oficiálně ho vedl profesor Jan Nevěřil.

Roku 1931 byl habilitován, roku 1934 byl jmenován mimořádným a roku 1938 řádným profesorem církevních dějin na teologické fakultě v Olomouci.

Během války pracoval ve studijní knihovně v Olomouci, po válce ještě krátce vyučoval, ale na začátku školního roku 1946/1947 opustil pro nemoc akademickou činnost. Zemřel 26. prosince 1948 v Olomouci. Je pohřben v řádové hrobce na brněnském ústředním hřbitově.

Ovlivnil celou kněžskou generaci a podnítil zájem o církevní dějiny u řady pozdějších významných historiků, například Bohumila Zlámala, Metoděje Zemka či Rudolfa Zubra.

Jako historik se specializoval na období, která byla pro české dějiny klíčová:

• Doba husitská a reformace: Jeho práce o českém husitství a o postavě Jana Husa patřily k nejobjektivnějším v tehdejší době.
• Moravské církevní dějiny: Nikdy nezapomněl na své kořeny a věnoval se výzkumu archivů moravských klášterů a farností.
• Zahraniční archivy: Podnikal náročné badatelské cesty do Vatikánu a dalších evropských archivů, aby tam vyhledával prameny k českým dějinám, které byly po staletí zapomenuty.

Napsal přes třicet odborných studií, monografií a historických článků, které pokrývají široké spektrum českých církevních dějin – od husitského období až po období novověku. Mezi jeho díla patří například studie o nových pramenech k dějinám husitství na Moravě, Ožehavé kapitoly z českých dějin církevních či Katolictví a naše národní osvobození. Mezi často uváděná díla patří například:​

• „Neznámá statuta moravská z 15. století“ (1919).​
• „České sekty ve 14. a 15. století“ (1920).​
• „Příručka českých dějin církevních pro katolické bohoslovce a kněze“ (1936).​
• V bibliografii se objevuje i práce „K dějinám husitství na Moravě“ z roku 1939.

Dvakrát byl poctěn cenou Křesťanské akademie v Praze, v roce 1981 bylo jeho jméno
zařazeno mezi významné osobnosti v kalendáři mezinárodní organizace Unesco.

Kromě vědecké kariéry se Neumann aktivně zapojoval i do kulturního života v Olešnici. V meziválečném období (uvádí se kolem roku 1923–1924) věnoval Neumann místní orelské jednotě kompletní loutkové divadlo. V tehdejší době šlo o velmi cenný dar, který sloužil k výchově a zábavě mnoha generací olešnických dětí. Loutkové divadlo bylo v té době nesmírně populární formou lidové kultury a Orel v Olešnici díky němu mohl pořádat pravidelná představení. Neumann si uvědomoval, že pro rozvoj městečka je důležitá nejen víra a práce, ale i kultura a smysluplné trávení volného času mládeže. Kromě daru loutkového divadla Jednotě Orel napsal v roce 1940 paměti „Z pamětí rodiny Neumannovy z Olešnice na Moravě“, které dokumentují místní rodinnou historii. Tato publikace je významná tím, že se věnuje nejen osobní historii, ale i společenskému kontextu Olešnice v první polovině 20. století.

Augustin Alois Neumann je významnou osobností nejen církevní vědy, ale i kulturní historie Moravy. Jeho práce přispěla k hlubšímu poznání českých církevních dějin i moravské duchovní kultury.

V periodiku Duchovní pastýř ročník XX, říjen 1971, číslo 8 (měsíčník katolického Duchovenstva) vyšel článek k nedožitým osmdesátinám Augustina Aloise Neumanna, OSA.

Slavnosti se zúčastnilo mnoho lidí s dalekého okolí. Hosty byli moravský metropolita, excelence arcibiskup ThDr.František Vaňák, doc. ThDr. Vojtěch Tkadlčík, děkan olomoucké theol. fakulty, oba žáci prof. Neumanna, generální vikář z Brna P. Karel Satoria v zastoupení nemocného biskupa, opat Starobrněnského kláštera P.Vojtěch Tomáš Martinec a další hosté, kteří byli uvítáni starostou Olešnice Vladimírem Neumannem ml. Slavnost začala v 9.30 hodin, v 10.00 začala pontifikální mše svatá a odpoledne ve 14.00 se uskutečnilo slavnostní odhalení pamětní desky na rodném domě č. p. 23. Následoval kulturní program s vystoupením pěveckého sboru z Letovic.

   

   

Pamětní deska na rodném domě č. p. 23.