Josef Ivan Peša

Narodil se v Olešnici 23. prosince 1915, v domě č. 106. Jeho rodiče byli Marie (rozená Prášilová z Ústupu) a Ignác Pešovi. Byl ze šesti dětí, měl sestru Marii, Růženu a bratra Stanislava, další dva sourozenci brzy po narození zemřeli.

Ve dvanácti letech poslali rodiče Ivana studovat do Prahy. Věčné sliby složil v augustiniánském řádu v roce 1939.

Po studiích teologie na Univerzitě Karlově vstoupil do řádu augustiniánů, kde v roce 1939 složil věčné řeholní sliby. 29. června 1940 byl kardinálem Kašparem vysvěcen na kněze. Působil ve farnosti u sv. Tomáše v Praze na Malé Straně, v letech 1943-47 v Dolním Ročově na Lounsku, potom znovu v Praze.

Jeho život zásadně poznamenaly události po roce 1948. V roce 1950 byl v rámci tzv. Akce K internován a následně čtyři roky nucen vykonávat vojenskou službu u pomocných technických praporů. Po návratu mu nebyl umožněn výkon kněžské služby, a musel proto pracovat v civilním zaměstnání (patnáct let byl skladníkem v n.p. SEVT Brno). K návratu do duchovní služby došlo až po částečném uvolnění poměrů v roce 1968.

Zásadní kapitolu jeho života představuje působení v České Lípě, kam byl poslán v roce 1969. Zde působil jako augustiniánský kněz až do roku 1992 a stal se posledním členem tohoto řádu ve městě. Působil také působil v Sosnové, Zákupech, Kvítkově, Volfarticích a Stružnici. Navzdory nepříznivým podmínkám normalizační doby dokázal rozvíjet bohatý duchovní život farnosti a získal si hluboký respekt věřících i široké veřejnosti.

Ani v České Lípě neušel Josef Ivan Peša pozornosti Státní bezpečnosti a místních soudruhů. „Musel mnohé vykonávat velmi obezřetně, ale dokázal se vyhýbat střetům s tehdejší mocí. Při „soudružských návštěvách", byl k těmto lidem vlídný a uměl si udržet od nich odstup, nevyvolávat konflikt," vzpomíná Evžen Policer. „Podařilo se mu udržet i mnohé aktivity, jako například dětské mše s doprovodem kytar i po roce 1970, kdy práce s dětmi a mládeží byla vždy, s ohledem na státní správu, riziková."

Pešovi se ve skromných poměrech reálného socialismu daří v roce 1972 obnovit českolipský kostel sv. Máří Magdalény a provést zde reformu liturgického prostoru v duchu II. vatikánského koncilu. Mimo jiné umístil nad vchod do sakristie kostela sochu sv. Jana Nepomuckého, z dílny Jiřího Pacáka, která byla přenesena z kostela v Dobranově. Nejvýraznější bylo však jeho více než dvacetileté působení v bazilice Všech svatých, protože v jeho osobě byla, po 19 letech, tak jak si to přál Trochta, navázána kontinuita na augustiniány, kteří v přilehlém klášteře působili až do roku 1950. K jeho kolatuře (farnímu obvodu) patřily i vesnice v okolí České Lípy, a tak byl často v 80. letech 20. století vídán, jak celebruje i v menších kapličkách, například v kapli ve Vlčím Dole aj.

Za jeho působení v České Lípě se uskutečnily i mnohé koncerty v Bazilice Všech svatých. Zvláštní pozornost věnoval otec Ivan každoročně poutní slavnosti sv. Augustina, kdy při poutní mši svaté zpíval chrámový sbor od Svatého Tomáše z Prahy.

Josef Ivan Peša byl známý svou skromností, pracovitostí, pevným charakterem a lidským přístupem. Dokázal inspirovat lidi všech generací a věnoval se práci s dětmi i mládeží, což bylo v té době spojeno s nemalým rizikem. Aktivně se věnoval mládeži, chrámové hudbě i fyzické namáhavé práci při opravě chátrajících kostelů v pohraničí. Většinou se sám na těchto opravách aktivně podílel. „To jsem se naučil od soudruhů," komentoval prý obvykle údiv ostatních nad jeho zručností na stavbách. „Dokázal řídit některé náročné práce, stavět lešení a pohybovat se na něm s pracovními nástroji a žádná práce na stavbě mu nebyla cizí," vzpomíná Evžen Policer.

Miloval hudbu a byl také dobrým muzikantem. Vyučoval děti ve hře na harmonium a varhany, na flétnu a zpěvu. V letech, kdy nesměl působit jako duchovní, doprovázel na mnohých místech bohoslužby hrou na varhany. Mimo hudbu, kde byl skutečně velkým znalcem a nacházel v ní i své vyjádření vztahu k Bohu a lidem, věnoval se překladatelské činnosti liturgických textů. Tyto pak na psacím stroji přepisoval, a tak vzniklo několik nádherně uspořádaných liturgických knih.

V roce 1992 se s těžkou nemocí vrátil do Olešnice. Zde ho navštěvoval knihovník místní orelské organizace Ondřej Horáček, který mu pravidelně četl. Posilou mu byli také spolubratři z řádu sv. Augustina a místní faráři.

Svůj život naplnil službou víře i lidem, a to i v nelehkém období komunistického režimu. Zemřel 30. října 1996 ve věku 80 let. Poslední rozloučení s ním se konalo v rodné Olešnici 9. listopadu 1996. Zde byl také pochován.