Leden 2024

Ledne, prosím, přicházej pomalu a polehoučku, třeba i nenápadně, chtělo by se říct. Ale on ne. Jeho nástup byl opět hřmotný, blýskavý a bleskový. Jasně, že jsme slavili a jásali, radovali se, ale já vlastně ani nevím proč. A ani naše kočky to nechápou, trochu se zlobí a ve svém úkrytu většinu prvního dne roku trucují.

Vstupem do nového roku na mě pravidelně padá tíseň, smutek a obava z nadcházejícího. A taky lítost, kam že se poděl můj už známý a oblíbený rok a s ním i mnou milovaný adventní a vánoční čas. Ač jsem si předsevzala, že si jej užiji a maximálně prožiji a procítím každou vteřinku, je fuč.

Jen před pár dny jsem propadala téměř hysterii, že nic nestíhám a nestihnu, a pak jsem se přistihla, jak si jen tak sedím, popíjím ranní kávu, koukám z okna na nádhernou zasněženou ladovskou scenérii (pravda, byla by dokonalejší a jiskrnější, kdybych to okno už měla umyté, ale komu to vadí, že?), pozoruji ptáky, jak si hospodaří na krmítku a přihlouple se usmívám…. A je mi dobře, je mi krásně, je mi pohádkově. Naordinovala jsem si totiž takový praktický předvánoční půst. Ten spočívá v totálním ignorování nablýskaných vánočních reklam plných rad a tipů na dokonalý úklid, spolehlivé recepty na skvělé cukroví, které se nedožije Štědrého dne a tchýně nedá pokoj, dokud ho z vás pod nějakou výhružkou nevymámí. Nezjistili jsme ani, které že ty dary jsou letošním hitem, bohužel jsme ani nepátrali po tom, jak že má vypadat ta nej štědrovečerní večeře. A přiznávám zcela dobrovolně, že ani tentokrát jsme se netrefili do nejnovějšího barevného trendu vánoc a náš stromeček se mohl pochlubit všelijakými z let předchozích, spíš takové „muzeum“ naší vánoční rodinné historie. A protože to už je nějaký pátek, co jsme pospolu, i stromeček byl stylově bohatý na všelijaké vzpomínky a pro nás krásný.

A samozřejmě jsme také nedbali rad na všelijaké zdravé, moderní a odlehčené varianty čehokoli.

Pár kousků tradičního cukroví, aby doma vonělo a vánočka (ta musí být, protože drobečky do zahrady, že?). Krásná naleštěná červená jablíčka a ořechy na stůl, praskající oheň v kamnech. A my všichni pospolu a rádi spolu, radost z toho všeho a poděkování, že to tak je, jen tak obyčejné, a přitom krásné a pro nás dokonalé. A doufejme, že opět bude.

Ale to musíme ponejprv opět do víru všedních dní, vrhnout se do té lednové vody, vytyčit směr plavby, sebrat odvahu, zvednout kotvy a vyplout. Každý jsme kapitánem. A ať řídíme kocábku či zaoceánský parník, přeji nám všem příznivý vítr, klidnou a bezpečnou plavbu a při zdolávání životních peřejí a osudových vln pevný směr a víru v dobrý konec. A ať má každý svůj bezpečný přístav.

Šťastnou plavbu rokem 2024, pf.

A co se týče novoročních předsevzetí, nebuďte na sebe přísní, například já zůstanu věrná tomu mému – zase prožít a procítit nádherný adventní čas.

Galina Žílová